Láska je kurva
[Amores perros 2000]

V roce 1994 natočil Quentin Tarantino Pulp Fiction. Kromě skvělého filmu ale také zadělal na vlnu tarantinománie; kterýkoliv mladý režisér, jenž natočil po roce 1995 film a použil v něm ty "odpovídající" ingredience, byl zákonitě srovnáván s Tarantinovým majstrštykem. Což je předem prohraný souboj - Pulp Fiction jsou jasný originál a ten se překonávat prostě nedá. Nejnověji na toto automatické srovnávání trochu doplácí i mexický režisér Alejandro Gonzáles Inárritu se svým snímkem Amores perros. Ten se domácí distributor rozhodl - věrný mezinárodnímu anglickému překladu - opatřit názvem Láska je kurva (překlad původního názvu zní prozaičtěji Láska je pes). 

Že by ale Inárritu neviděl Pulp Fiction ani jednou, to se říci nedá. Čitelnou inspirací je dnes již klasický postup zařazení scény vytržené z kontextu ještě před úvodní titulky. Dalším shodným znakem je dělení filmu na jednotlivé povídky (v tomto případě tři), jejichž dějové linie se vzájemně protínají; osoba z první povídky může ovlivnit děj té třetí - což ve zmiňovaných Pulp Fiction poznal na vlastní kůži například John Travolta. Zatímco však v Pulp Fiction byly jednotlivé epizody poskládány rukou mistra (nebo rukou šťastného začínajícího režiséra, který už svůj stín nepřekročí?) do kompaktního celku, v Amores perros působí tato povídková skladba jen jako z nouze ctnost - totiž jak udržet tři relativně samostatné příběhy ve formátu jednoho (byť dvouapůlhodinového) filmu. 

Titulek oznamující, že při natáčení filmu nebylo ublíženo žádnému zvířeti, je obvykle dáván na konec snímku. V případě Amores perros je dán na úplný začátek. A má to své opodstatnění - to aby si již jen mírně přecitlivělí majitelé čtyřnohých miláčků včas rozmysleli své další setrvání v kině. Způsob, jakým jsou zobrazeny v první povídce nelegální psí zápasy, je opravdu krutý a dokonce svým naturalismem vzbuzuje pochybnosti o pravdivosti onoho úvodního titulku. Nejzajímavější je ale stejně dusná atmosféra macho kultury silných paží, zlatých řetězů, siláckých póz a efektně zpocených triček. Žena je tu postavena na roveň posluhovačky, jež navíc plní i své "partnerské" závazky - odměnou je jí to, že se může ukazovat po boku svého muže. To bohužel není autorská licence, ale realita - na stejný problém upozornil v letošní karlovarské soutěži i další mexický snímek Fialkový parfém (Perfume de violetas) režisérky Marysy Sistachové. V Amores perros snad nejvíce zamrazí obraz alkoholem zničené staré matky, která nad násilím na její vlastní dceři raději zavírá oči. Neodporovat. Neprovokovat. Poslouchat. 

Od potem prosycené atmosféry mexického předměstí je to k nablýskanému světu celebrit docela kus cesty - ve filmu stačí jeden střih a jedna šikovná nehoda. Pomalu se rozjíždějící povídka o supermodelce Valerii a jejím muži Danielovi (který kvůli ní opustil svou ženu) zprvu mírně nudí, ale vrcholí jako téměř klinická studie mladého páru, jejichž rychlokvašený vztah je konfrontován s těžkým zraněním Valerie. Ta na další kariéru supermodelky může s klidem zapomenout a do vzájemného soužití se pomalu začne vkrádat paranoia. Upoutána na kolečkové křeslo se Valerie začne z oslňující krásky měnit v nesnesitelně hysterický kopec výčitek a náhlých záchvatů. Motiv odvrácené temné strany, provázející tu krásně blyštivou vždy v těsné blízkosti (o čem jiném je například Modrý samet?), se paralelně odehraje i pod perfektně naleštěnou plovoucí podlahou - nezapomenutelná je scéna překotného vysekávání parket, pod nimiž několik dní živořil Valeriin ztracený pejsek v nehostinné společnosti hladových krys, jež ho málem sežraly. 

Existenci třetí závěrečné povídky lze lakonicky shrnout jako režisérovu berličku spojit osoby a děje předchozích dvou částí filmu do jednoho celku. To se moc nezdařilo; byla by ale zase na druhou stranu škoda odepsat proto celý film. Ten jako celek určitě nepůsobí omračujícím dojmem. Jenže co s náměty, kterým je forma povídky příliš těsná a na samostatný film by jim zase docházel dech? Výsledkem je Amores perros, jenž - souzeno podle částí - je určitě víc, než jen stylistické cvičení kopírující velký vzor. 

[Otto Bohuš - 29. 11. 2001]

Scénář: Guillermo Arriaga. Režie: Alejandro Gonzáles Inárritu. Kamera: Rodrigo Prieto. Hudba: Gustavo Santaolalla. Výprava: Brigitte Broch. Střih: Luis Carballar, Fernando Pérez Unda, Alejandro Gonzáles Inárritu. Hrají: Emillio Echevarría, Gael García Bernal, Goya Toledoová, Alvaro Guerrero, Marco Pérez a další. Barevný, 153 minut, české titulky, Dolby digital. V předpremiéře uvedeno na 36. ročníku MFF v Karlových Varech. Mexiko 2000. Distribuce v ČR: Artcam. Premiéra: 29. 11. 2001.