Amélie z Montmartru
[Amelie from Montmartre (Le Fabuleux destin d'Amélie Poulain) 2001]

Ať zní přívlastky "pěkný", "milý" či "okouzlující" jakkoliv banálně, to, jak nový film Jeana-Pierra Jeuneta (Delikatesy) působí na diváky, popisují naprosto přesně. Pěkná, ne krásná, milá, ne vlezlá a okouzlující, ne omamující je totiž jak hlavní hrdinka Amélie z Montmartru, která je přítomná ve většině obrazů, tak film, na jehož celkovém vyznění má tato okatá černovláska většinový podíl. Amélie Poulainová se narodila lékaři a učitelce, kteří dceru svou chladnou láskou zatlačili do uzavřeného světa dětské fantazie, do které neměli přístup žádní dospělí ani jiné děti. Matka navíc naprosto bizarním způsobem zahynula, a tak se Amélie uzavřela ještě víc a čekala, až bude zletilá a opustí otcův dům. To udělala. Našla si byt velký tak akorát pro ni a kočku, stala se servírkou v malé montmartrské kavárničce a užívala si velkých radostí malého člověka - cinknutí lžičky o porcelánový talíř, házení žabek do vody, spaní u televize či tajné pozorování sousedů. 

Jeden by si pomyslel, že tahle slečna s pochroumaným dětstvím musí být nešťastná, depresivní a že zřejmě pije a bere drogy. Scénář k Amélii však nepsala Christiane F. (My děti ze stanice ZOO), ale režisér Jeunet spolu s nepříliš známým Guillaumem Laurantem, kteří si zřejmě vytýčili jediný cíl - ukázat život se všemi jeho radostmi i starostmi jako jednu velkou, pestrou, úsměvnou pohádku, která je pouze taková, jakou ji my sami chceme vidět. Život podle Jeuneta nám dá všechno, co si vybojujeme. A pokud nejsou síly bojovat, přiběhne v bagančatech drobná slečinka s nevinným pohledem, aby tajně jako anděl podnikla potřebné kroky a bez nároku na plat, mediální slávu či byť jen slova díků strhla vyšinutý vlak zpět do kolejiště či přehodila výhybku potřebným směrem. 

A kdo by si teď pomyslel, že Amélie bude nějaká Matka Tereza, která pomůže každému, zlým trpělivě vysvětlí, co dělají špatně, a na sebe při tom zapomíná, je taky na omylu. Tenhle diblík totiž dokáže být k nespravedlivým pěkně krutý a chystá pro ně dětsky rafinované léčky, které v kině spolehlivě rozesmějou i největšího morouse! A za svým štěstím, které se zjevilo v podobě zakřiknutého sběratele nevydařených fotografií Nina(Mathieu Kassovitz), jde stejně zarputile a neohroženě, jako Rychlé šípy za ježkem v kleci.

Ale není to jen postava Amélie, co udělalo z Amélii z Mantmartru vítěze letošního Karlovarského festivalu, i když Audrey Tautová zahrála Amélii naprosto skvěle - chvíli vypadá jako malá holčička, za okamžik jako životem unavená třicátnice, chvíli jako Kleopatra a jindy zase jako zapšklý norský trol. Snímek září Jeunetovou hravou poetikou, barvami, tragikomickými postavičkami, nekonečnými režisérskými nápady a spoustou překvapivě vypointovaných epizodek, nad kterými budete přemýšlet ještě dlouho po odchodu z kina. A věřte, že se u vzpomínání budete přitrouble usmívat tomu, jak je ten náš divný svět v podstatě hezký a veselý. Škoda, že se takových pohlazení po duši netočí víc! 

Zuzka

Le Fabuleux destin d'Amélie Poulain; Fr./Něm. 2001, 120 min.; Režie: Jean-Pierre Jeunet; Scénář: Jean-Pierre Jeunet, Guillaume Laurant; Kamera: Bruno Delbonnel; Hudba: Yann Tiersen; Střih: Hervé Schneid; Hrají: Audrey Tautouová (Amélie), Mathieu Kassovitz (Nino), Rufus (Amáliin otec), Yolande Moreauová (Madeleine).