8 žen
[8 femmes 2002]

Známá divadelní hra Roberta Thomase se odehrává v jednom místě a čase mezi znesvářenými ženami, které bojují o jediného muže (je zároveň otcem, manželem, milencem, ochráncem i protivníkem). Thomasovo drama přitom nelze nazvat feministickým, jeho vyznění je zaměřeno spíše proti ženám. Režisér François Ozon (natočil nedávno starou Fassbinderovu lehce skandální hru Kapky deště na rozpálených kamnech) se rozhodl učinit z předlohy divácky atraktivní snímek, který by poskytl příležitost ženským hereckým hvězdám. Přitvrdil sexuální úchylky ženských postav a posílil revuálnost inscenace písňovými vložkami. Učinil tak sice děj posouvaný vpřed slovy atraktivnějším, potlačil ale přitom vědomě ostří jeho sociální satiry, kterou má původní předloha v prvním plánu. Vzniklo zajímavé melodrama oscilující na pomezí zvoleného žánru a jeho parodie. 

Na zimní svátky se do prostorného venkovského domu podnikatele Marcela sjíždí početná rodina představovaná vesměs ženami. Ambiciózní Marcelova manželka Gaby se radí o finančních záležitostech se svou starou matkou, zároveň však musí řešit problémy dospívajících dcer Suzon a Catherine. Služky Louise a Chanel občas zasáhnou, když se vyhrotí třenice mezi Gaby a její staropanenskou sestrou Augustine. Zatímco se "pán domu" uzavřel v klauzuře svého pokoje a odmítá přijít mezi klevetící ženy, přibude do domu ještě jeho sestra Pierrette, která se kdysi s rodinou rozešla ve zlém. Po nahlédnutí do Marcelova pokoje objeví ženy jeho nehybné tělo a pistoli. Strhne se mezi nimi hádka; vzájemně se obviňují nejen ze zabití Marcela, ale dávají průchod i léta potlačovaným konfliktům. Skutečný stav věcí se podaří zjistit až druhý den ráno... 

Šokující dějové zvraty prováděné formou zásadních "coming out" všech postav dávají snímku nesmazatelný punc zfilmovaného divadla. Místo ponoru do nikoliv nezajímavého děje, jak je ho možno rekonstruovat z dialogů, je tedy divákova pozornost soustředěna více na postupně odhalované charaktery a na herecké výkony. Inscenační teatrálnost je ostatně daná již v předloze (střelba na jevišti, afektované dialogy), zde se ovšem Ozón opírá o virtuozitu hereček slavných jmen. I velké filmové hvězdy Deneuveová, Huppertová, Ardantová a Darrieuxová přistoupily na toto výrazně divadelní pojetí. Na rozdíl od nich však přirozeněji působí filmově citlivější herecké výkony Virginie Ledoyenové a Emmanuelle Béartové. Divadelně vystavěný příběh tohoto typu by k dokonalému filmovému tvaru dokázal dovést nejspíš jen mistr Bunuelova formátu (viz jeho Deník komorné) nebo Robert Altman.

Ozonův ambiciózní snímek je v současné době v českých kinech jediným významným zástupcem hlavního proudu francouzské kinematografie. Jejích vrcholů v psychologickém či kriminálním žánru však nedosahuje, ač spolehlivě zaujme svou originálností a (což je jeho nesporná zásluha) seznámí mladší diváky s plejádou předních francouzských filmových hereček. 

[Stanislav Buzek, 4. 11. 2002]

Námět: Robert Thomas (divadelní hra). Scénář: François Ozon, Marina de Vanová. Režie: François Ozon. Kamera: Jeanne Lapoirieová. Střih: Laurence Bawedin. Výprava: Arnaud de Moléron. Hudba: Krishna Levy. Hrají: Catherine Deneuveová (Gaby), Virginie Ledoyenová (Suzon), Isabelle Huppertová (Augustine), Emmanuelle Béartová (Louise), Fanny Ardantová (Pierrette), Danielle Darrieuxová (babička), Ludivine Sagnierová (Catherine), Firmine Richardová (Chanel), Dominique Lamure (Marcel). Barevný, 105 minut. Dolby digital, DTS. České podtitluky. Francie 2002. Distribuce v ČR: SPI. Premiéra v ČR: 14. listopadu 2002.