12 opic
[12 Monkeys 1995]

Záběr na modrošedé oči malého chlapce. Dlouhovlasý muž v plášti a s pistolí v ruce běží napříč letištní halou. Výstřel ukončí jeho cestu a on padá k zemi. V mžiku se nad ním sklání nešťastná mladá žena a snaží se rukou zastavit prýštící krev. Nejde to. Mužova dlaň bezvládně padá k zemi. Zoufalé ženiny pohledy zabodávané do přihlížejícího davu přeskakují z jednoho člověka na druhého, až se zastaví u malého modrookého chlapce. V tu chvíli se na její tváři objeví soucitný konejšivý úsměv... 

Je to sen? Či vzpomínka? Výjev z letiště se mohutnému holohlavému trestanci neustále vrací. Tak co to sakra je a kdo je ta žena? James Cole (Bruce Willis) prožil převážnou většinu svého života v podzemí, stejně jako všichni ostatní. Jeho přítomnost se totiž odehrává v roce 2025. Je ponurá, tmavá, zasněžená a beznadějná. Začalo to na konci 20. století, kdy během dvou let (1996 a 1997) zemřelo přičiněním neznámého bídáka, který vypustil do ovzduší nebezpečný vir, pět miliard obyvatel zeměkoule. Zůstalo jen jedno procento. Jedno procento človíčků a ti se teď krčí jako krtci pod zemí. Poslední hrstka lidí se s tím ale nehodlá jen tak smířit a proto vysílá do minulosti prostřednictvím stroje času nedobrovolné dobrovolníky z řad vězňů. Jejich úkolem v podstatě není spasit svět a odvrátit neštěstí - co se stalo, nejde odestát - mají jen pozorovat, sbírat vzorky a odhalit zdroj nákazy, původ všeho zla. Vědci už pak zajistí vše ostatní, vyvinou protilátku a zařídí, aby se lidstvo 21. století mohlo vrátit zpátky tam, kam patří, tedy na povrch zemský. 

Ač nepříliš nadšen, i James Cole se díky svému skvělému pamatováku a pozorovacím schopnostem stává jedním z oněch vyvolených (nu což, vždyť ani Ježíš si nemohl vybírat). Stroj času ovšem není žádný obyčejný autobus s přesně stanovenými zastávkami a někdy je zpropadeně těžké strefit se do správného časového úseku. A tak se Cole zprvu ocitá na krátké exkurzi blázince roku devatenáctistého devadesátého, kde se ho ochotně ujímá doktorka Kathryn Raillyová (Madeleine Stoweová) a vyšinutý pacient Jeffrey Gaines (Brad Pitt). Poté navštíví bitevní pole 1. světové války, aby nakonec - do třetice - šťasně doputoval do vytyčeného roku 1996. Tehdy v listopadu to všechno začalo. Stopa vede k ochráncům zvířat, k tzv. Armádě dvanácti opic a ke starému známému - Gainesovi (známosti z léčebny se občas šiknou). Jde ale o stopu pravou? A je vůbec možné, aby "Armáda" byla skutečně zodpovědná za hroznou virovou epidemii? 

Cole je v tom sám a nutně potřebuje pomoc, proto unáší vystrašenou doktorku Raillyovou. Ale copak může ona racionálně smýšlející žena věřit žvástům toho špinavého podivného muže? Ne, to přece nejde. Přesto s ním zůstává a snaží se mu pomoci. Nevyužije skvělou příležitost k útěku, její povinností přece je, přesvědčit ho, že jeho mozek je nemocný a musí se léčit. Ale přes všechnu tu nepravděpodobnost v ní přece jen něco hlodá a říká, že by celá ta virová historka mohla být pravdivá. Co ale s tím, co bude dál? 

Sci-fi film 12 opic natočil v roce 1995 známý režisér a bývalý člen smíchumilovného seskupení Monty Python - Terry Gilliam (Brazil, Král rybář) podle skvělého a do detailů propracovaného scénáře manželů Davida Webba (Blade Runner) a Janet Peoplesových, který napsali na motivy krátkého filmu Rampa (La Jette, r. Chris Marker, 1962). Gilliam dokázal vcelku jednoduchými prostředky vytvořit vizi téměř beznadějné budoucnosti vyvolávající v divácích po celý čas úzkostný svíravý pocit v krajině srdeční i břišní, k čemuž dopomáhá i nevtíravá a přesná hudba Paula Buckmastera. Celý příběh (i část odehrávající se v naší současnosti) je zasazen do tmavého, nehostinného, studeného světa naplněného několika zvláštními a tajemnými postavami. Nejdokonalejší z nich vytvořil Brad Pitt, jenž odhodlaně odhodil svou po dlouhá léta pečlivě budovanou image krásného sexymuže a dokázal ze sebe udělat slizkého Jeffa Gainese neustále rozhazujícího rukama (kluci z Lunetiku by se od něj mohli lecčemus přiučit) a trpícího všemi možnými i nemožnými tiky. Za svého dokonalého rozvrkočeného šílence s každým okem jiným si právem vysloužil Zlatý glóbus a nominaci na Oscara. 

Při zmínce o atypicky obsazeném Pittovi je nutné totéž konstatovat i o Bruci Willisovi. Ten tentokrát nepředvádí dalšího ze svých tradičních akčních hrdinů (i když se místy přece jen neubránil oblíbeným drsňáckým výrazům), ale naopak citlivého a zmateného zoufalce, který občas neví, která bije. Trojlístek hlavních hrdinů doplňuje jediná výraznější ženská postava, kterou přesvědčivě ztvárnila půvabná Madeleine Stoweová. 

Sám Terry Gilliam říká, že jeho film není určen pro hloupé lidi, čímž se snaží nejen poukázat na to, že je u něj dokonce potřeba i přemýšlet, ale také hned v úvodu odradit nevhodné oddechovkové sledovače. Celý příběh je totiž proklatě nejednoznačný a může vyznít několika různými způsoby. Záleží jen a jen na divákovi, který z nastíněných závěrů zvolí. A tak nejen doktorka Raillyová, ale i divák se ptá - je James Cole blázen a celá historka jen výplodem jeho fantazie? Nebo je vše skutečné a je třeba se o svět bát? Tak co je sakra pravda? Já si svou verzi bez problémů vybrala, jakou cestu zvolíte vy, záleží jen a jen na vás. Do toho vám kafrat rozhodně nehodlám...

Letištní hala. Záběr na modrošedé oči malého chlapce. Maskovaný dlouhovlasý James Cole zběsile utíká za rezavým mužem s polepeným kufříkem. Výstřel. Cole padá k zemi. V mžiku se nad ním sklání nešťastná Kathryn a snaží se rukou zastavit prýštící krev. Nejde to. Poslední chabý úsměv a Jamesova dlaň se bezvládně sesouvá k zemi. Doktorčiny zoufalé pohledy se zabodávají do přihlížejícího davu. Přeskakují z jednoho člověka na druhého, až se zastaví u malého modrookého chlapce. V tu chvíli se na její tváři objeví soucitný konejšivý úsměv.

Gábina

12 Monkeys; USA 1995, 130 min.; Režie: Terry Gilliam; Scénář: David Webb Peoples, Janet Peoplesová; Kamera: Roger Pratt; Hudba: Paul Buckmaster; Hrají: Bruce Willis (James Cole), Brad Pitt (Jeffrey Gaines), Madeleine Stoweová (Dr. Kathryn Raillyová), Christopher Plummer (Dr. Goines).